Balada o mém srdci

27. července 2017 v 3:04 | Já
Nemám ponětí co ti psát mám.
Jak jen vysvětlit to mám.
Snad jen mou báseň přečteš a pochopíš.

Nemohu si tě pustit příliš blízko.
Nemohu mám strach.
Mé srdce se chvěje.
Chvěje se strachy z myšlenky, že by jsi ho mohl opět roztrhnout.

Nemohu tě objímat, tak jako si představuji ve svých snech.
Celým mým srdcem.
Nemohu ti ho dát.

Stále se chvěje ve svém koutku.
Temném koutku.

Chvěje se strachy a otřeseno hrůznými zážitky.

Vzpomínky na to, jak na něj brali nože řezali a bodali do něj.
Stále ho děsí.
Každodenní noční můry.

Uplně mi ho celé zničili.
A málem i přizabili.
Koukni jen se podívej...

Nevím jestli by to ještě zvládlo.
Proto se ti nemohu dívat do očí, když stojíš blizko mě.
Hlavu mám vždy sklopenou.
Mám strach, že by jsi.
Že by jsi možná mohl.
Mohl mi ho zase ukrást.
Stačil by letmý polibek.
Polibek, který by mi podlomil kolena.
A já ho zase prodala.
 

Hlasy vzpomínek

19. června 2017 v 1:44
AAAAAAAA.
Mlčte.
Ztichněte už.

Nedaří se mi je umlčet.

Zatracené hlasy.
Hlasy v mé hlavě.
Už z toho šílím.

Neustále promítání.
Promítání mých vzpomínek před spaním.

Nesnáším tě.
Nesnáším to, že mi to tady všechno připomíná tebe.
Nesnáším tě za to, že mám stále pocit jako by ses mi díval přez rameno.
Jak jen jsem tě mohla milovat.?

Pořád mam strach někam jít.
Ptotože se bojím, že mě sleduješ.
Přitom už nademnou nemáš žadnou moc.

Zmizel si z mého života, tak proč ne z mé hlavy.?
Nechci tě tam víc.
Je mi bez tebe skvěle.
Tak už zmiz.
Zmiz mi z hlavy.
Zmiz.
Zmiz.
Zmiz.
Zmiz.

3:30 ráno

19. června 2017 v 1:30 | j
3:30 ráno.
Nemůžu spát.
Myslím na tebe.
Na to co ti způsobuji svou zkaženou osobností.

Nesnáším se.

O prboha proč se se mnou bavíš..?
Nejradši bych se zabila.
Nezasloužím si žít.
Nezasloužím si tebe.
Nezasloužím si tě mít vedle sebe.

Ty jsi, tak čistý, hodný a nevinný.
Nemohu vedle tebe stát.
Je mi hrozně, když jen pomyslím na to co ti způsobuji.
Proč mám žít..?
Pro co mám dýchat.?
Proč pokračovat.?
Proč bych měla zničit další život.?
Když jen stačí, aby zanikl jediný..
 


Strážný anděl

19. června 2017 v 1:17 | Já
Stojíš vedle mě.
Létáš nademnou.
Jsi se mnou.
Jsi jako můj strážný anděl.

O můj bože, jsi to ty zase a znova.
Zatracené poblouznění.
Zatracená láska.
Sakra už mám dost.
Ale prostě neumím přestat.

Jsi tady a já se zase zamilovala.
Zatraceně.
Tentokrát to bude bolet fakt hodně.
Miluji tě.?
Nedokážu dát spátečku.

Nevím co jsi zač.
Vím kdo jsi.
Vím o tobě snad vše.
Ale co jsi zač.?

Jak je to možné..?
Jak mi můžes vidět do hlavy.?
Jak je možné, že myslíme stejně.?
Nechápu to.

Jsi tá má druhá polovička.?
Jsi TA osoba.?
TA ktérá je má spřízněná.?
TA co jí můžu věřit a neublíží mi.?
Já už totiž více ubližování neunesu...

Od prázdnin na tebe nemužu přestat myslet.
Celý zatracený rok.

Byl jsi to ty na koho jsem myslela.
Ty jsi byl důvod proč jsem to s tím kreténem zkončila.
Ty kterému obětuji vše.
Ty jsi můj strážný anděl.
Ty jsi to nejlepší.
Ty a já je to, tak nádherné nechci o tebe přijít.

Bojím se, že tě ztratím.
Už mám dost toho, jak odemě všichni jen odchazí.

Co je to láska

20. května 2017 v 1:58 | Já
Co je to láska.?
Co znamená někoho milovat?
A když někoho milujeme jak poznáme, že on nás také.?

Láska.?
HA
To já nepoznala.
Ano já milovala..
Ale milována jsem nebyla..

A co jem poznala.?
Poznala jsem pocit hrozné tísně.
Poznala jsem pocit strachu.
Poznala jsem pocit úskosti a bezmoci, když si mě svíral ve svých rukou.
Poznala jsem pocit být v pasti.
Poznala jsem pocit bloudit v labyrintu bez správného východu.

Tohle nebyla láska.
Láska tě neničí každý den.
Láska tě neuráží a nezhazuje.

TY jsi nebyl láska.

Jsem volná.
Volná jako pták který má křídla.
Lehounká jako pírko.
Spadla ze mě tunová kovadlina a řetezy kterymi jsi mi uvěznil mé tělo.
Teď jsem volná.
Volná jako pták.
Jako pírko unašené větrem.

Teď jsem šťastná.
Teď už mě nic nezžírá a nepožírá ze vnitř ani venku.
Rány se hojí.
Rány jsou zhojené.
Já už jsem volná.
Už mě nevězníš.
Už nikdy nebudeš.

Ztráta

20. května 2017 v 1:07 | Já
Opět jsem si na tebe vzpoměla.
Napadlo mě si pustit pisničky co jsi upravoval.
Našla jsem je rychle a klikla na první co jsem uviděla.

Když najednou.

Začala hrat.
Vběhly mi slzy do očí.
Zaposlouchala jsem se do textu.
Pomatovala jsem si ho moc dobře.

Popojela jsem na stránce trochu níž.
V poznámce stojí věnování.
Věnování s mou starou přezdívkou.

Rozbrečela jsem se ješte více.

Při vzpomínce na to vše co jsme měli a text písně.
Text jež vystihuje do pismene co jsem k tobě kdy cítila a ty ke mě.

Vím o co jsem přišla a již jsou to tři roky a já stále kvuli tobě pláču.

Přišla jsem o to nejdůležitější.
Přišla jsem o světlo mého života.
Ztratila jsem tě na vždy.
A na vždy mě to v hloubi srdce bude bolet.
Ztratila a už se nikdy nevrátíš.

Zabralo mi hodně dlouhou dobu polepit to co jsi rozbil.
Rozbil si mě na miliony malinkých kousíčků a nechal tak.
A stejně i po třech letech tě dnes v noci oplakávám.
Oplakávám tvou ztrátu nad tvou písní pro mě.
Vím, že jsem ti také svým rozhodnutím hodně ublížila.
Moc se za vše omlouvám.
Na vždy budeš v mém srdci.
Nezapomenu.
Snad ty také ne.

mám 18

9. června 2016 v 22:48 | Ja
Tááááák minulý pátek jsem oslavila svých 18 let od prvniho nadechnutí na tomto světě. Je to šíííleně zvlaštní pocit protě awwww cože.? jak ?..stale tomu nemžu uvěřit, ovšem ja se nijak nezměnila pořad jsem stejně šáhla jako předtim..:D Cítím se mooooc mooc faaaajn . A mooc mooc děkuji, že mě napadlo založit si telnhle blog a vypsat se ze vsech problemů a depresí. Moc už nepíšu...co moc spíše vůbec, protože je mi posledí dobou dobře hodně dobře. A tímhle ještě děkuji všem kdo někdy navštívil můj blog..:)

Ahoj

27. února 2016 v 19:46
Ahoj.
Máš čas..?
Nejspíš ne.
Promiň,že jsem rušila.

Ahoj jsi tady..?
Mám na tebe otázku.
...
Tak zase nic.
(možná odepíše až bude mít čas)

Promiň nevšiml jsem si tvých zpráv (o měsíc později)
Co jsi potřebovala.?
Ptej se..

Ale už nic.
Měla jsem takový napad.
Co kdyby jsme se sešli.?
Po těch letech.
Máš zajem ještě o starou kamarádku.?

To by jsme mohli..
Bohužel tento tyden a nasledující nemám čas.

Tak to neva někdy příště.
Ahoj.

Uprchlíci

16. července 2015 v 0:52 | Já
Pomalu se bojim vyjít za tmy z domu.Bydlím nedaleko Vyšních Lhot sice je to tak přez 3 vesnice jenže už se nam tu v okolí potuluje ukrajinec, který leze lidem do domu. Jeden pán se svou rodinou na zahradě griloval a přijde do kuchyně a za stolem mu sedí neznámý chlap a rozhlížel se po pokoji..Mám to tady ráda už jen pro tu pohou a klid a u přítele je to jestě lepší bohužel o něco blíže uprchlickému táboru...Nevím co si mám o tom myslet i na vzdory všech občnů kteří s tímto nesouhlasí, aby to bylo v jejich okolí tak jim tam ty lidi daji. Jo a to jsme prej demokratickej stát. Tuuudlee šišky s mákém nazvala bych to lehčí formou komunisku, který samozřejmě nepatně, ale jiste přitvrzuje. No a lidi jen čumí a mávnou nad tím rukou, protože tohle už se v dnešní době přeci nemůže stát, ale může..Jsme v Evropské unii tak hold musíme poslouchat jako ovečky...Jinak..?..to nikdo neví...

Má Múza

30. května 2015 v 23:15 | Já
Jsem na pokraji sil.
Zase a opětně jsem zde.
Zde drzím virtuální tžku na virtuálním papíře a zpovídám své city.
Jako vždy mou múzou je dno,slzy,smutek a samota.
Staré rány na srdci prazkají a znova krvácí.
Už měly být zahojeny, ale opak je pravdou.
Vždy bolí, když jsem smutná.
Bolí a tlačí mé slzy z očí jako by někdo kroutil mraky když prší.
Jedina osoba.
Jen jedna dokaže dělat takový zmatek v mé hlavě.
Ptám se ..
Kdy jsem to nechala zajít tak daleko..?
Kdy se stalo tohle..?
Mé procitnutí..?
Ze země tmavé a chladné na povrh, kde jsem předtím nebyla plného světla a hřejivého tepla...

Kam dál