Ten moment

16. března 2014 v 2:30 | Já
Cítím se prázdná.
Něco mi chybí.
Jako bych postrádala kus mého já.

Ne něco , ale někdo.
Ne někdo.
Ale ty.
Ty jsi vždy byl součástí mé osoby.

Tvořil jsi mě.
Zanechal jsi po sobě obrovskou díru.
Díru v mém srdci.
Díru ve mě.

Snažila jsem se jí něčím vyplnit.
Nejde to.
Ty jsi nenahraditelný.
Nikdo mi tu díru nedokáže zacelit.
Nikdo do ní nezapadá.

Je to jako dílek skládačky který jsem stratila.
Dílek bez kterého je obrázek neůplý.
Dílek bez kterého to prostě nejde.
Dílek který přesně zapadá do obrovské díry v mém srdci.

Nejde to.
Nemohu bez tebe existovat.

Vzpomínáš na náš návrat ze školní exkurze..?
Seděli jsme vedle sebe.
Já u okna a ty v uličce.
Sedadla jsme si dali níže aby se nám pohodlněji sedělo.

Otočeni k sobě.
Za mými zády zapadalo slunce.
Zářilo ti na obličej.
Nemohla jsem otrhnout oči.
Upřeně jsem se na tebe musela dívat.
Něco mě k tobě strašně táhlo už od první chvíle.

Nevydali jsme ani hlásku.
Usmívali jsme se.
Bylo to jako by jsme řekli miliony slov.
Nevnímali jsme.
Nevnímali jsme to, že kolem nás řvou naši spolužáci.
Bylo nám to jedno.

Jen jsme seděli s upřenými pohledy jeden na druhého.
Nic nás v tu chvíli nezajímalo.
Jen my dva , naše propojené pohledy a západ slunce za mými zády.
V tu chvíli jsme se měli políbit.

Proč jsme to jen neudělali..?
Proč jsem se nedokázali ani jeden odhodlat..?

Proč jen tobě bych v tu chvíli dokázala řict upřimě ty dvě slova.
Miluji tě.
Jen tobě bych to dokázala řict upřímě a od srdce.
Jen tobě bych dokázala odpustit coliv.
Jen ty jsi ten kterého budu navždy milovat.

Moc mi chybíš.
Chybí mi tvůj úsměv.
Úsměv na který nemá ani ten nejkrásnější západ slunce.
A když se tyhle dvě věci spojí je to to nejkrásnější na světě.!
Ten nádherný úsměv který mi ho hned na tváři vyčaroval také.

Chybí mi kus mě.
Ta prázdnota mě užírá.

Vím že jsem ti strašně moc ublížila.
A ubližovala stále do kola.
Jen už jsem prostě nemohla na tebe čekat.
I když bych nejrači čekala do konce mého života.!
Chápu proč jsi mi taky ublížil.
Chápu proč jsi to udělal.

Už vím jak ses cítil...
Prosím odpusť mi.

Já vím že ty jsi musel tolik trpět když jsem ti tak ubližovala.
A já nedokáži příjmout to co jsi mi udělal ty.
Cítím se hrozně.

Chci tě vidět.
Potřebuji tě vidět.

Představuji si jak stojím před tvou školou.
Ty výjdeš.
A já zpanikařim a začnu utíkat.

Rozeběhneš se za mnou a zastavíš mě.
Uchopíš mě do svého náručí.

Ticho.

Chci se ti vysmeknout.
Nejde to.

Držíš mě tak pevně.
Šeptáš mi do ucha.
Nesnaž se.
Už tě nikdy nepustím.

Rozbrečím se.

Stisknu tě nejpevněji co dokážu.
Rameno už máš mokré od mých slz.

Utěšuješ mě slovy.
Nebreč melounku a už mi nikdy neutíkej.
Nedokážu bez tebe žít...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Citrónek :)* Citrónek :)* | E-mail | 16. března 2014 v 12:46 | Reagovat

Jsi dokonalá!
Tvé myšlenky jsou plné citu.
Vím, jak se cítíš.
Teď zkus jen odpustit a tyto myšlenky se ztratí.
Ty to víš.
Jen se odhodlat.
Věřím, že to ale dokážeš.
Miluji Tě!!!

2 japroc japroc | 16. března 2014 v 12:53 | Reagovat

Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama