Srpen 2014

Ztracené vzpomínky

29. srpna 2014 v 3:36 | Já
Myslím, že vzpomínky jsou to nejcenější co máme. Je jen na nás, jak si je vrijeme do paměti třeba fotografijí a nebo nějakou maličkostí z toho dne/okamžiku/minuty/hodiny. Nejhorší noční můrou mé hodně dobré kamaradky je ztráta paměti. Ztráta všech úžasných věcí co zažila, ztráta života, kterým žila, ztráta své identity, lidi co poznala nepozná. Ale samozřejmě je tady i ta druha strana ty špatné vzpomínky na kreré chceme a snažíme se je zapomenout. Zrovna dnes jsem našla ve svém počitači staré fotky, když jsem byla tak v paté třidě. Bylo fajn si je prohlídnou a zavzpomínat jenže pak jsem přešla k uklidu mého stolu ( né, že by to šlo nějak poznat. :D ) a našla jsem starou slohovou praci ve, které jsem psala o člověku kterému jsem důvěřovala tak, že bych za něj položila i život, byl mym vším co jsem potřebovala a taky mě zklamaml a zranil natolik, že jsem si ten den utřela slzy řekla si dost nestojí mi ani za trochu vody se solí, před zrcadlem jsem si řekala: "Zítra ve škole, když se mě někdo zeptá jak se mám, tak odpovím MÁM SE DOBŘE a budu to myslet vážně." Tak jsem to udělala a usmívala se a nějak mi to zůstalo. Už žádné deprese nikdy více.!! ......Jo a co se stalo s tou slohovkou..?....no vzala sem jí a roztrhala na nejmenší kousičky a kdyby se mi chtělo ven tak bych je i zapalila...Já mam asi více těch špatných vzpomínek než těch dobrých tak se je snažím zapomenout, aby jejich místo mohly zaujmout ty dobré. A zatím se mi to daří. Vzpomínky se nikdy neztratí. Vždy tu budou a vždy se připomenou. Každičká maličkost vám může připomenout dany moment, který byl tak dávno, že jste na něj uplně zapoměli a vy se buď pousmějete a budete pokračovat ve vaší cestě a nebo vás to dojme, tak že se budete muset posadit.

23:20

19. srpna 2014 v 0:27 | Já
23:20.
Mezi rty žmoulám cigaretu.
V pozadí tiše hraje smutná píseň.
Před sebou básně Bukowského.
Venku se odráží jemný svit Měsice a hvězdy tančí v plné parádě na krásně jasné obloze.
Ticho,klid,samota.
Chladný vánék připomínajíc ten zimní, mě hladí po tváři a nose.
Ruce mrznou.

Klam

6. srpna 2014 v 10:36
Cítím se hrozně.
Příšeřný pocit zlomení důvěry kterou jste měli u nejdůležitějšího člověka na světe.
Nenávím se za to.
Jenže už je pozdě.
Už zbývá jen se užírat a trpět nic jiné si nezasloužit.
Žádná rados když ji nemužu sdílet s tebou nemá smysl.
Usměv který nemůžu věnovat tobě je bezceny a bezcitny.
Jen jako maska ...chladý a jednotvárný.
To je můj trest.
A žádné vykoupení neexistuje.
Omluvy nepomužou.
Nemá to smysl.
Mě to vskutku mrzí.
Už nechci klamat lidi kolem sebe.
Už NE.
Fakt je ten, že jsem vyrůstala na lžích.
Je težké být uplně upřímný.
Ovšem to mě neomlouvá.
Mám dar klamat a odhanět lidi kolem sebe a už to dal nevydřím.
Člověk jenž jsem nikdy timhle ublížit nechtěla je raněn.
Ranět tou největší kudlou co si dokažu představit.
Už ho asi nikdy nezískam zpět.