Březen 2015

Sedím a nevnímám

13. března 2015 v 22:07
Sedím v lavici.
Zírám na hodiny.
Na čas, jak pomalu ubíhá v hodině matiky.
Uvědomuji si, že je teprve půl osmé.
Nevnímám nic kolem.
Sluchátko v mém uchu a hudba hrajíc mě alespoň trochu dostává z tehle reality.
Na povrh oka se mi tlačí slzy.
Snažím se je potlačit.

Nezvládnu to.
Já nemůžu.
Nezvládnu život bez tebe.
Počítala jsem s tím, že to jednou přijde.
Však nevěděla jsem, že tak brzo.
Že se do tebe tolik zamiluji.
Jsi mým světlem.
Jsi mým vším.

Miluji tě a to nejde vzít zpět.
Dokázal jsi to co nikdo jiný nedokázal.
Výtáhl jsi mě z mé hluboké propasti věčné samoty,chladu a depresí.

Miluji tě tolik, že už jen představa, že tě ztrácím mě zabíjí.

Cítím, jak mě to znova pohlcuje a já už nechci.
Nechci to vše znova.
Už to nezvladnu.

Potřebuji utéct.
Utéct z téhle reality.
Z tohoto místa.
Mám pocit, že už tady nezvládnu ani minutu.

Všichni se usmívají.
A mi to vhání slzy do očí.
Nemůžu.
Nechci.
Nezvládnu.
Jsem bezmocná..